Za minulého režimu jsme Ameriku na jednu stranu pranýřovali, ale současně jsme si, a to i z úst těch nejvyšších, přáli, abychom dosáhli její životní úrovně. Věděli jsme z oficiální propagandy, jak třeba právě v té hrozné Americe nebozí proletáři řinčí svými pomyslnými okovy a jak nezaměstnaní nuceně nocují pod mosty a všestranně strádají, ale zároveň jsme si nemohli nevšimnout, že nikdo z tamních nebohých chudáků nechtěl utéct k nám, kde byla práce se zaručeným výdělkem a další vymoženosti socialismu pro každého, ale že tomu bylo často právě naopak.
Prostě byla naše země a Amerika jako nebe a dudy. U nás jsme měli naše nekonvertibilní koruny, zatímco u nich měli globálně uznávané dolary, u nás jsme měli svobodu projevu, zatím u nich měli i svobodu po projevu, u nás jsme měli jistou bídu, zatímco oni nejisté bohatství… A rozdíly panovaly i v otázkách už trochu nakousnutého bydlení, i v otázkách peněz. Zatímco u nás se dalo obvykle jenom čekat, až se dostaneme v pořadníku časem do jeho čela a staneme se uživateli státního bytu, u nich nemělo smysl čekat, protože by se nikdo nedočkal, ale mohli si tam našetřit peníze a pak si nemovitost koupit, a to dokonce podle vlastního výběru.
A zatímco u nás tedy měl každý jenom to, co mu stát dal, v Americe si o tom, co má, rozhodoval každý sám. A když tam chtěl někdo bydlet, musel si na to vydělat. A když pak neměl peněz dost, mohl je naopak získat za svoji nemovitost, a to i v podobě půjčky. A aspoň v tom platí, že Ameriku už jsme dohnali Hypotéka bez registru je tu totiž pro všechny, kdo potřebují velké peníze, a to na koupi nemovitosti nebo na cokoliv, co nás jenom napadne. I když se u nás dodnes kdekdo nechává vydržovat státem, jsou tu i mnozí z nás, kteří se o sebe ekonomicky starají sami. A když těm chybí peníze, půjčují si je. A to i tak, jak to znají v Americe mnohem déle než u nás.